Byl docela hezký letní večer a já měl konečně volno. Klient pro kterého jsem pracoval posledních čtrnáct dní se v pořádku vrátil do Německa, jeho obavy se naštěstí nepotvrdily. Přes to všechno jsem byl velmi unavený. Asi nejvíc mi dal zabrat rout na rozloučenou který pořádal pro pana S. (můj klient) jeho obchodní partner. Někteří lidé se prostě neumí kontrolovat a starat se o klienta když se napije může být docela problém, většina lidí v tomhle postavení totiž neskutečně sukničkaří. Prostě komplikace, nechci to tady rozebírat (je to neprofesionální).

Každopádně byl pěkný večer a do toho přišla Helena že její šéf pořádá nějako oslavu, párty nebo něco takového. Tedy, ne že bych si v několika posledních dnech neužil společenských událostí, ale tohle je přece jen něco jiného.. Docela mne sralo že i na romantickou večeři si musím vzít železo, tahle ráže už přece jenom něco váží a to nepočítám dva náhradní zásobníky. Některé zásady člověk ale musí respektovat. Udělal jsem jen jeden ústupek proti pravidlům – vzal jsem si vázanku. Ta směšná věc na gumičce kterou musím nosit při práci mi moc nesluší (nevěřili by jste co všechno se dá člověku udělat jen jeho vlastní kravatou).

Když jsme s Helenou vyrazili na onu podnikovou párty, všimnul jsem si že se za námi táhnou dvě divná individua. Myslel jsem si že jsem přetažený, ale jak už jsem říkal, některé zvyky člověk prostě ctít musí, takže jsem Helenu uklidil z dosahu a šel si je malinko proklepnout. Na bližší pohled vypadali vcelku nezávadně, zbraň nikdo z nich neměl, ale něco mi na nich pořád nesedělo. Pořád jsem si myslel že je to dozvuk únavy a toho kšeftu na kterém jsem dělal v posledních dnech, takže jsem to nechal plavat – Helenu jsem odvedl z baru a pokračovali jsme procházce. Když se k nim ale přidali další dva, došlo mi že se něco určitě stane. Tady jsem udělal chybu – měl jsem se s Helenou otočit a vrátit se ke mně domů. Citová angažovanost a profesionalita nejdou dohromady. Prostě chyba.

Potom už to šlo rychle. Na Helenu se vrhnul nějaký důchodce (!) a já se ho pokusil nenásilně ale razantně zastavit. Když to ale ustál (!) probudil se ve mně výcvik. Zalehnout klienta a eliminovat hrozbu! V pádu jsem ho nejspíš minul, ale druhá rána mezi oči docela sedla (nechtěl bych pracovat v čistírně kde si tohle sako nechám uvést do normálu), takže jsem se o něj přestal starat.

Do útočníků jsem pak vleže sázel ránu za ranou jako na střelnici a snažil se Helenu co nejvíc krýt. Vážně mi vadilo že nejsem v týmu, nemůžu přenechat starost o hrozbu kolegům a Helenu dostat do bezpečí. Jsem zvyklý mít alespoň minimální jištění. Pak se k přestřelce přidal někdo další (po kolika, po pěti nebo po deseti vteřinách?) – tou dobou jsme už samozřejmě meli být i s Helenou mrtví, terčů byla vážně velká přesila.

Když mi došlo že ten dědek i s mozkem na ramenou pokračuje v útoku, asi jsem na chvíli ztratil smysl pro realitu (to se mi naposledy stalo před dvěma lety ve svaté zemi, když se klienta někdo pokusil přiblížit stvořiteli snad půl kilem cé čtyřky a já bohužel byl poblíž). Další na co si pamatuju je jak držím spoušť prázdného kvéru, na zemi se válí oba prázdné zásobníky a kolem spousta těl. Helena vypadala vážně hrozně, nějaký terč se k ní přece jenom stihnul dostat.

Určitě se mi to zdálo, prostě jenom byli zfetovaní. Zdrátovaní jako banda gymnazistů po maturitě. V tom stavu člověk snese skoro všechno – jednou jsem viděl chlapa jak ho trefili přímo na komoru, ale on stejně stihnul vytáhnout brokovnici a vystřelit, až potom šel k zemi (tenkrát to odnesl kolega a klient – kolega je po smrti a z klienta je vozíčkář).

Zachránilo nás že nikdo z nich neměl střelnou zbraň. Jo, taky rychle přišla pomoc – ale od koho vlastně? Co jsou zač? Mafiáni? Tajná služba? A kdo by chtěl Helenu – MOJÍ HELENU – zabít? Je v tom namočený její šéf? Musím se mu podívat na zoubek. Doufám že se rychle dá dohromady, vidět jí v tomhle stavu mi trhá srdce.

Dokud se tohle nevyřeší, budu muset nosit kompletní pracovní výbavičku. Sakra!

Bojím se že po tomhle představení se Helena se mnou rozejde. Moje profese jí vadila už předtím, co teprve po tomhle. Bojím se...